Autor: sdruzeniKS

Mikroplasty jsou vděčné téma nejen pro odborná média. „Mluvit o nich na seriózní úrovni je ale více než nutné,“ upozorňuje Radek Hořenovský ze společnosti WASTen Star Holding, b.v. a dodává: „Mikroplasty jsou totiž v každém z nás.“

V dnešních Cirkulárních hovorech H, jsme si s Radkem Hořenovským promluvili o všem co se týká mikroplastů, jejich kontinuální dotaci do životního prostředí a možnostech, jak s tímto „strašákem“ moderní doby nakládat.

Plastový odpad a jeho recyklace je jedním hlavních témat cirkulární ekonomiky v poslední době. Mluví se o jeho vlivu na nárůst skleníkových plynů, ovšem zatím jsou málo prozkoumány zdravotní dopady odpadních plastů, např. role mikroplastů v životním prostředí. Jak lze mikroplasty definovat a kde vznikají?

Plastový odpad si skutečně zaslouží, abychom mu věnovali zvýšenou pozornost. Podle některých studií vyprodukovalo lidstvo historicky do této chvíle asi 9 mld. tun odpadu z plastů, z toho 30% bylo spáleno nebo recyklováno, zbytek je uložen na skládkách nebo v životním prostředí. Roční produkce odpadu z plastů je aktuálně 380 mil. tun, odhaduje se průměrný nárust produkce odpadů o 5% ročně.

Mikroplasty jsou drobné části plastů o velikosti 100 nm- 5 mm. Významný podíl, asi 80%, vzniká rozkladem odpadních plastů v oceánech. Zbývající část jsou tzv. primární mikroplasty, které se přímo uvolňují z výrobků (syntetické oblečení, pneumatiky, kosmetika). Studie OSN uvádí, že v oceánech je až 51 bilionů mikroplastových částic.

V oceánech se části plastů zachytí v planktonu, dále se dostanou do ryb a s nimi do potravního řetězce a následně až do lidského těla. Říká se, co je malé, to je hezké… ovšem pro mikroplasty to v žádném případě neplatí…Přesný mechanismus šíření v lidském těle a zdravotní dopady se stále zkoumají, ovšem již nyní je jisté, že malé částice plastů mohou proniknout stěnou buňky a nastartovat degenerativní procesy. Navíc plasty často obsahují různé přísady, např. stabilizátory nebo retardéry hoření, a další potenciálně toxické chemické látky, které mohou mít další zdravotní dopady.

V současné době již existují metody, které umožňují měřit množství mikroplastů v těle člověka. Metodu vyvinula společnost Essence Line, s.r.o. a testovala ji na rozsáhlé studii na akademii věd. Výsledky studie byly šokující, významná úroveň výskytu mikroplastů byla naměřena u 100% testovaných lidí…. Zdravotní rizika z odpadních plastů jsou tedy již plně hmatatelná a je třeba hledat řešení.

Lze tuto kontinuální dotaci mikroplastů do prostředí omezit či zastavit? Jak?

Vzhledem k závažnosti problému s mikroplasty se musíme snažit výrazně omezit další ukládání plastového odpadu v životním prostředí, především v oceánech. Jednou z možností by mohla být náhrada plastů jinými materiály. Plasty nám mnoha způsoby usnadňují život a jsou často lehčí nebo pevnější než alternativní materiály. Snahy najít plnohodnotnou a ekonomicky vhodnou náhradu pro jednotlivá využití plastů zatím nejsou úspěšné.

Vhodnější by mohlo být najít vhodné metody a technologie pro recyklaci odpadních plastů a maximálně využit druhotné suroviny z plastů ve výrobě. Podle dostupných informací se recykluje přibližně pouze 10% plastového odpadu. Evropští recyklátoři jsou pod obrovským ekonomickým tlakem. Klastr WASten jako člen Evropské asociace recyklátorů EuRIC dostává od svých partnerů v poslední době smutné zprávy o bankrotech nebo ukončení výroby v těchto závodech.

Důvodem jsou především drahé energie, které působí několika cestami. Především většina recyklačních provozů je energeticky vysoce náročná a cena energií tvoří výraznou část jejich nákladů. Ceny energie se projevují do stagnace energeticky náročných výrobních provozů v Evropě, což se promítá do nižší produkce odpadů. Na první pohled překvapivě se v loňském roce výrazně zvýšil export plastového odpadu mimo EU, ovšem opět je to téměř jistě výsledkem vysokých cen energií. Zde je vidět, jak vysoké ceny energií negativně ovlivňují rozvoj cirkulární ekonomiky.

Přestože se EU snaží aktivně omezit produkci jednorázových plastů a také připravuje legislativu v oblasti omezení produkce primárních mikroplastů, její iniciativy nemají na snížení tvorby mikroplastů zásadní vliv. Musíme si uvědomit, že největšími znečišťovateli oceánu odpadními plasty jsou Indonésie, Filipíny a Čína. Nejedná se zcela jistě o žádné překvapení. První dvě země jsou velice lidnaté ostrovní státy, které se rozkládají na tisících ostrovů. Životní úroveň většiny jejich obyvatel je velice nízká a tomu také odpovídá úroveň odpadového hospodářství. Budoucí růst jejich ekonomiky, který je nezbytný, se odrazí v nárůstu objemu odpadních plastů.

Efektivní řešení problému s mikroplasty by se mělo zaměřit na podporu recyklačních technologií právě v zemích, které jsou největšími znečišťovateli oceánů. Řešení může být buď přímou finanční podporou exportu evropských recyklačních technologií, vládní podporou formou mezivládních dohod nebo dostupným pojištěním exportérů.

Jaké známe technologie na zpracování odpadních plastů, jaká je jejich budoucnost?

V Evropě i u nás se používá řada ověřených technologií, které efektivně využívají odpadní plasty a vývoj moderních technologií dále pokračuje. S ohledem na omezený prostor se zde budu zabývat pouze recyklačními technologiemi a nebudu zacházet do přílišných detailů.

Recyklace plastů se rozděluje na mechanickou recyklaci a chemickou recyklaci. Mechanická recyklace zpracovává odpadní plasty na finální výrobek obvykle za využití tepla, tlaku a přidaných plniv a dalších aditiv. Jako plnivo mohou být využity stavební odpady, sklo nebo písek, důležitou roli hrají aditiva, která určují vlastnosti vyrobeného produktu. Výrobkem mohou být podle použité technologie běžné plastové produkty, kompozitní materiály, např. dlaždice nebo střešní krytiny, nebo specializované stavební desky ( protihlukové, protipožární atd..). Škála využití mechanické recyklace je opravdu široká a stále se objevují nové, inovativní metody a technologie. Nevýhodou mechanické recyklace je vysoká energetické náročnost, která vzhledem k růstu cen energie vedla v poslední době k řadě bankrotů recyklátorů v celé Evropě. Další nevýhodou je zaměření každé technologie na úzký sortiment produktů, takže prodej závisí na poptávce klientů a může značně kolísat. Slabinou mechanické recyklace z hlediska životního prostředí je pouze omezený počet opakování recyklačního cyklu.

Chemická recyklace plastů je metoda recyklace, který využívá chemické nebo fyzikálně-chemické procesy. Velice perspektivní je technologie termického rozkladu plastů (pyrolýzy). Výstupními produkty termického rozkladu je pyrolýzní olej, pevný zbytek (char) a pyrolýzní plyn. Termický rozklad plastů je velice zajímavou alternativou, především proto, že procesní olej může nahradit primární surovinu na výrobu plastů a produkty jsou tedy v budoucnu opakovaně recyklovatelné. Pevný zbytek je možné využít do čistících filtrů, jako hnojivo nebo příměs při výrobě pneumatik. Pyrolýzní plyn je možné využít k výrobě energie a výrazně tím snížit energetickou náročnost této technologie. Technologie termického rozkladu je velice perspektivní a lze očekávat její rychlé rozšíření.

Další technologií chemické recyklace je plazmové zplyňování. Jde o samostatný technologický proces, kdy dochází k primárnímu termickému rozkladu plastů na základní chemické prvky. Nedochází zde ke spalování plastů, ale naopak k jeho destrukci na prvky a jednoduché sloučeniny jako jsou vodík, oxid uhelnatý a voda. Tento syntetický plyn je vysoce energetický a může být po přečištění dále přetvářen na jiné formy energie, které představují např. elektrická energie, biopalivo a podobně. Nevýhodou technologie plazmového zplaňování je vysoká energetická náročnost, která v současné době při aktuálním stavu vývoje a vysoké ceně energií brání efektivnímu a ekonomickému provozu. Další vývoj plazmového zplyňování by měl dosáhnout zdokonalení této technologie a snížení provozních nákladů. Jedná se technologii budoucnosti, zatím ovšem dosti vzdálené.

ZDROJ + FOTO