Novelu zákona o ochraně ovzduší, která v loňském roce prošla meziresortním připomínkovým řízením, bude v nejbližší době projednávat vláda. Návrh se dotýká prakticky všech oblastí zákona a mimo jiné také zavádí minimální vzdálenost mezi stacionárními zdroji a obytnou zástavbou.
Zavedením minimálních vzdáleností se Ministerstvo životního prostředí snaží vypořádat se zápachem a stížnostmi na něj. Právě o prevenci obtěžování zápachem, jeho kontrole a minimálních vzdálenostech mluvil na letošním ročníku mezinárodní česko-slovenské konference ENVIRO Jakub Achrer, který je vedoucím oddělení technologických zdrojů na MŽP ČR.
Zbytkové znečištění bude vždy
Legislativa byla v oblasti zápachu a jeho regulace v minulosti poněkud bezradná. Od roku 2002 začaly platit emisní a imisní limity v pachových jednotkách, o pět let později se povinně měřil zápach olfaktometrickou metodou na vybraných zdrojích a v roce 2009 vznikl institut „obtěžování zápachem“. Stávající právní úprava, zákon č. 201/2012 Sb., reguluje pouze technický aspekt celé problematiky zápachu. V odborném posudku a provozním řádu jsou tak stanoveny podmínky provozu a povinná preventivní opatření.
Jakub Achrer dále vyjmenovává příčiny stížností na zápach u stacionárních zdrojů, mezi které patří selhání povolovacího procesu, například vznik černé stavby, absence adekvátního opatření nebo nevhodně zvolené opatření, jako jsou špatná technická řešení. Problematičtější jsou situace, které zákon č. 201 nedokáže postihnout, tzn. selhání územního plánování při umisťování stacionárního zdroje nebo přiblížení obytné zástavby k existujícímu stacionárnímu zdroji v důsledku selhání územního plánování.
Novela zákona vychází z jednoduché úvahy, a sice, že existují stacionární zdroje a technologie, které budou okolí pachově ovlivňovat i po vyčerpání všech dostupných opatření. „Můžeme to nazvat zbytkovým znečištěním. Vždy budou nějakými pachovými látkami znečišťovat. Typickým příkladem může být chov prasat nebo drůbeže. V zásadě to popírá evropskou ambici zero pollution, protože tím říkáme, že nic jako zero pollution neexistuje. Pokaždé se budou v okolí stacionárních zdrojů vyskytovat nějaké pachové emise,“ vysvětluje Achrer.
Vedoucí oddělení dále zdůrazňuje, že aplikace imisních limitů na zápach nedokáže zohlednit všechny situace, což například platí pro hrubou frakci prachu. „V případě zápachu i hrubé frakce prachu nezbytně docházíme k závěru, že celá záležitost má silný subjektivní aspekt. Lidé si začnou stěžovat ve chvíli, kdy jsou již zoufalí a žijí v nepříznivých podmínkách,“ říká Jakub Achrer s tím, že do situace vstupují další subjektivní okolnosti. Těmi může být vztah ke stacionárnímu zdroji nebo myšlenková setrvačnost, kdy zdroj sice již několik let nezapáchá, ale veřejnost je přesvědčena o opaku.
Obtěžování zápachem a vztah ke vzdálenosti
Ministerstvo v roce 2016 zadalo empirický výzkum, který hledal vztah mezi výskytem stížností, typem zdroje a jeho kapacitou, technologickou vybaveností a vzdáleností od obytné zástavby. Výzkumný tým kladl důraz zejména na subjektivní pocity obyvatel, což se ukázalo jako nesnadné, a proto výzkum trval dlouhou dobu. „Bylo to velmi ambiciózní, jelikož něco můžeme do určité míry modelovat. Existují olfaktometrické měření, které dávají orientační výsledky, jenomže pak máme subjektivní pocity obyvatelstva a potřebujeme najít hranici minimální vzdálenosti,“ uvádí Achrer.
Z výsledků vyplývá, že zdaleka největší počet problematických lokalit je v oblasti zemědělství. K tomu je ale třeba zdůraznit, že se jedná o absolutní počty problémových lokalit, z čehož nelze vyvodit, že nejvyšší procento problematických zdrojů se vyskytuje v chovech hospodářských zvířat. „Snímek pouze ukazuje, kolik existuje v Čechách lokalit, kde se vyskytuje problém se subjektivním vnímáním zápachu anebo prašnosti,“ doplňuje vedoucí z MŽP.
ZDROJ + FOTO
